Příčiny nemocí a jak je léčit

Příčiny nemocí z pohledu duše. Proč jsme nemocní a proč je potřeba léčit především duši a ne tělo.

Co je onemocnění? Jsme zvyklí považovat to za zlo, selhání v práci fyzického těla. Je však důležité pochopit, že nemoc je lék, obrana naší duše. Označuje, že se duše něco děje. Je nutné, aby člověk spěchal k Bohu a lásce, věřte, přestat se bát. Je třeba naučit se "správně" být nemocní, ne odražení, ale s využitím této příležitosti očistit a rozvíjet duši, překonat zášť, nespokojenost se sebou a osudem, strach do budoucnosti a lítost nad minulostí. 

Čím narušujeme, to pak i bolí. Slovně jsme uráželi milovaného člověka - může z toho být rakovina úst, jazyka nebo dásní. Nepřetržitě jste hodnotili, kritizovali - může z toho být žloutenka a rakovina jater. Jestli jste se neustále uráželi na milovaného člověka, na sebe, osud - rakovina prsu. Jestli jste přísně, špatně, agresivně smýšleli o blízkých - může z toho být rakovina žaludku. Jaká je agresivní emoce, taková je i nemoc, vyvolaná emocí. Když člověk nemiluje okolní svět, mohou trpět plíce. Na přednášce jsem uváděl takový případ. Koupili jsme nový byt a ložnice tam byla dvakrát tak menší než v předchozím bytě. Nelíbila se mi a neměl jsem ji rád. Nepřijetí bylo natolik silné, že po pěti minutách v této místnosti se mi spouštěl silný kašel a já se dusil. Velmi to připomínalo astmatický záchvat. Byl jsem udiven, nakolik rychle se nepřijetí situace projevovalo na mém zdravotním stavu.

Když člověk své okolí tvrdě odsuzuje a špatně o něm smýšlí, trpí nejvíce játra. Když se někoho často dotkneme, nebo naopak propadáme záchvatům ukřivděnosti, pak trpí srdce.
Když se člověk hodně uráží, a to nejen na sebe, ale i na své nejbližší a na situaci, projeví se to na žaludku. Když člověk svět miluje nad Boha, začíná ztrácet zrak, aby na vnějším světě přestal lpět.
Jestliže si za svůj cíl vyvolíme Boha, jsme silní a svou lásku čerpáme z něj, a to je úsvit.
Pokud však svým cílem učiníme milovaného člověka, pak o sílu a lásku připravujeme právě jeho, což je vlastně loupež. Právě proto matky, které bezhlavě milují své děti, je nevědomky připravují o zdraví a štěstí!

Jestliže člověk dlouho nepřijímá a nemiluje situaci, zapomínaje na to, že není náhodná, ale daná Bohem, může to přejít v zápal plic, astma, rakovinu plic. Jakákoliv emocionální agrese se dříve či později obrací proti svému zdroji.

Aby jste se vyléčili, musíte posílit kontakt s Bohem a nahromadit lásku.
Proč se Vám nedaří v sobě nahromadit lásku i když se hodně modlíte? Neudělali jste to hlavní, nezměnili jste svojí povahu.
Modlitba začíná působit, až ve chvíli, kdy je potvrzena a upevněna činem!
Můžete se modlit třeba milion let, ale pokud budete žít stejně jako jste žili předtím a nepodniknete žádné konkrétní kroky k nápravě své povahy, nic Vám nepomůže! 

Když si člověk s úžasem a někdy i s hrůzou uvědomí, jak jsou emoce propojeny se zdravím, nejprve je pro něho velmi obtížné připustit si myšlenku, že on sám může být příčinou svých problémů. Pokud si však člověk zvykl se měnit, vychovávat sám sebe, pak ho taková myšlenka nutí rozvíjet se, směřovat k lásce mnohem rychleji, protože právě láska dává nezbytnou energii pro změny a rozvoj.

Často je nemoc nejen výsledkem nahromaděných hříchů, nesprávného chování, ale především je přípravou na budoucí události. Zvykli jsme se dívat na nemoc jako na něco náhodného, jako na nějaké selhání programu, jako na zlo, se kterým musíme bojovat a které musí být zničeno, abychom se stali šťastnými. Ve skutečnosti každá situace, která se nám děje - ať už je to nepříjemnost, nemoc, krach našich plánů a nadějí - nás postrkává k rozvoji, k poznání Boha. Musíme se naučit dobrovolně dělat to, co nás život nutí dělat násilím.

Nemoc - to je pomoc při práci na sobě. K čemu nás provokuje nemoc, s tím je i potřeba bojovat. Nemoc nás provokuje k litosti, znamená to, že musíme překonat lítost. Nemoc nás provokuje na nespokojenost s osudem, což znamená, že musíme přijmout svůj osud.

Nemoc snižuje naši pýchu, pocit vlastní důležitosti, připomíná nám o smrti, když naše já již nebude znamenat nic - ani naše zkušenosti, ani naši autoritu, ani náš věk, ani náš vzhled. Je potřeba s nemoci nebojovat vnitřně, ale pomáhat jí v tom procesu, který přivádí naši duši do pořádku prostřednictvím této nemoci.
Nemoc oslabuje připoutanost, zmenšuje pýchu, snižuje agresivitu. Ne nadarmo Bible říká, že nemoc neumožňuje lidem hřešit.

Periodicky se opakující bolestí a neduhy nás oddělují od všeho pozemského a blokují tak naši agresivitu i příchod mnohem nebezpečnějších onemocnění. Člověk odstraní deset drobných problémů a náhradou se dočká jednoho velkého. To znamená, že pokud nevynakládáme trvalé úsilí na očistnou cestu k Bohu, normou je pro nás tělo, které bolí a churaví. Důraz kladený na fyzické tělo, který není doprovázen odpovídající duchovností, nemá perspektivu. Duchovnost - to je splynutí s Bohem, které se projevuje pocitem lásky přímo nesouvisející s ničím pozemským, s láskou, která existuje dál i ve chvíli, kdy vše pozemské pomine. Z pocitu lásky ve chvílích pomíjejícnosti se rodí náboženství, které zase dává vzniknout kultuře a umění a nakonec se realizuje ve vymoženostech civilizace. Cit lásky se projevuje v doteku s pozemským štěstím. Je to sladký lék, tak láska léčí duši. Pak ale přichází poboření všeho pozemského, aby cit lásky příliš nepřirostl k Zemí. A to je hořký lék. Takovým lékem jsou nepříjemnosti, nemoci a ztráty, deptající náš fyzický úspěch. Pokud jsme ochotni rozvíjet v sobě cit lásky a v pravidelných intervalech dobrovolně trýznit vlastní tělo, budeme vědomě opakovat to, co dělá i příroda. To znamená, že periodické fyzické zátěže, stresy a mezní situace jsou pro tělo nezbytné a jsou báječným prostředkem, který pomáhá rozvoji duše. Což je ostatně vysvětlení pro četné urologické problémy.

Když lidská duše příliš akcentuje pozemskost, zvyšuje se agresivita, která se nakonec obrátí proti svému nositeli a útočí především na vyměšovací orgány, začne ho ničit vlastní moč a vše pozemské mu připadá trpké a protivné. Jeho duše se postupně povznese a fyzický stav se pomalu zlepší. To přirozeně nemůže přinést úplnou duchovní očistu, ale pomáhá to v procesu směřování duše vzhůru. Z toho vyplývá, že z vybraných lahůdek se rodí tíhnutí k pozemskosti, jež může vést až k těžkým chorobám, zatímco prosté, jednotvárné jídlo naši duši zušlechťuje. Čím je strava rozmanitější, tím víc musí organismus vynakládat energie na její strávení.

Z knih Sergeje N. Lazareva