Znaky lpění, připoutanosti, absolutizace

Jaké jsou znaky toho, když lpíme na nějaké hodnotě? Když ji absolutizujeme, nadhodnocujeme, jsme jejím otrokem.

Jak to poznat? Jaké jsou nebezpečí? Jak z toho ven?

Stres pociťujeme vždy při ztrátě toho, k čemu jsme připoutaní. Čím větší je připoutanost, tím větší je stres.

V indické filosofii existuje výraz: "Nemoci jsou následkem připoutanosti k tomuto světu." Přesvědčil jsem se, že právě připoutanost k různým aspektům lidského štěstí přináší závislost, zvyšuje agresivitu a pak začínají nemoci. Stres - to je nejen bolest či něco nečekaného, je to vlastně změna obvyklého způsobu života. Je to ztráta něčeho drahého srdci, k čemu jsme připoutaní. Špatně snáší stres ti, kteří se nemohou vyrovnat se ztrátou, ti, kteří neumí dávat. 

Ten, kdo je zvyklý dávat, hladovět, držet půst, starat se o jiné, stres snadno překoná. Ten, kdo chápe, že Bůh je láska, že je třeba plnit přikázání, že je štěstí o někoho se starat, více dávat než brát... Takový člověk přežije ve zdraví jakkoli těžkou situaci. Zjednodušeně se všechna Boží přikázání zredukují na jedno - na první: "Bůh je láska". Proto člověk, který směřuje k lásce, nebude krást a nebude křivě svědčit. Nebude zbožšťovat jídlo, sex či peníze. Nebude plenit a zabíjet druhého. Bude srdečně a s úctou jednat s rodiči a ostatními lidmi. Jakmile se odchylujeme od přikázání, od jejich podstaty, od lásky, začínáme se připoutávat k tomuto světu, stávají se pro nás důležitějšími materiální hodnoty a při každém nezdaru nebo urážce trpíme. V podvědomí se hromadí agrese a následkem toho přichází nemoci, neštěstí a smrt.

Vždy ztratíme to, co dáváme na první místo. Vše na čem lpíme, musíme ztratit. Protože závislost není láska. Člověk, který je závislý obvykle říká, že onu hodnotu/člověka/schopnost neuvěřitelně miluje a dal by za ni všechno, dokonce i svůj život. Ale to už není láska, ale připoutanost a agrese, schopnost i zabít někoho, kdo by ho o tuto hodnotu připravil. A takové emoce nikdy nemohou plodit zdravý, šťastný život a osud. Takový člověk je zkázou pro svět, vesmír a musí být omezen. 

Z připoutanosti ke světu, z vášně k nějaké hodnotě se rodí agrese, pýcha, žárlivost a všechny další negativní emoce poškozující naši duši.

Závislí, připoutaní můžeme být k hodnotě: 
- hmotné (peníze, dům, auto, ...)
- hodnotě duchovní (schopnosti, vztahy, děti, osud, morálka, ideály, ...).

Jak zjistit, zda duše k něčemu závisle přilnula, nebo ne? 

Je to velmi snadné - podle stupně agresivity. Právě ten je signálem, že duše příliš uvízla v tenatech pozemskosti. Představme si například, že má duše začala lpět na penězích. Znamená to, že ať chci, nebo ne, automaticky se objeví emoce, které s takovým jevem souvisejí: opovržení těmi, kdo peníze nemají, lítost, že nejsem schopen vydělávat ještě víc, nenávist k těm, kdo mě okrádají, odsouzení toho, kdo si ode mě půjčil a nevrací, ztráta chuti do života, když peníze ztratím. Budu se o ně neustále bát a snít o nich. To všechno mě bude stále silněji přibíjet k pozemskosti a má duše bude pořád agresivnější. Dokud tento proces probíhá jen v našem vědomí, pro vesmír není nebezpečný, protože vědomý intelekt je jen nepatrná část toho, čemu říkáme duch; souvisí totiž s tělem a jeho potřebami. Je to jako jed, hromadící se na podzim v listí stromů - pro strom nebezpečný není, ale listí přesto opadává. Když však jed pronikne do kořenů, které vyživují celý kmen, je to již nebezpečné. Agrese zaplavující duši se stává jedem pro vesmír velmi osudovým. Je nám zkrátka odebráno vše, kvůli čemu zabíjíme lásku.

Pokud nás tedy někdo v naší hodnotě omezí - budeme ho nenávidět a budeme připravení ho klidně i zabít. Pokud máme nenávist, urážku ve své hlavě, není to ještě nemoc, když ale přechází do duše, do podvědomí a pokud to děláme často, je to nebezpečné.

Proto, když v nás agresivita začne pronikat do hloubi duše, tak je zastavena nemocí, neštěstím nebo smrtí. 

Jak překonat závislost, jaký mít cíl?

A jediný nástroj, jenž může pomoci překonat závislost na lidském štěstí a instinktech, je láska k Bohu. Jsou i takoví lidé, kteří se modlí jen za své zdraví a ztrácí ho. Ale vše, co stavíme na první místo na úkor lásky k Bohu, musíme ztratit, aby zůstala naživu naše duše. Pokud máme peníze na prvním místě, tak o ně přijdeme. Jestliže máme na prvním místě rodinu, ztratíme ji. Když na prvním místě máme blahobyt, postavení či moc, ztratíme je také. Je to jen otázkou času. Zloděj na začátku vyhrává, ale nakonec vždy prohraje. 

Smysl života a nejvyšší štěstí - to je láska v duši, která nás spojuje s Bohem. Všechno ostatní následuje až pak. Pokud máme správný systém cílů, uzdravíme se.

Cíl je pouze jednota se Stvořitelem a láska k němu.

Proč někdo může dosáhnout všeho, co chce, a jiný ne? článek zde:
https://karma-a-osud.webnode.cz/l/proc-nekdo-muze-dosahnout-vseho-co-chce-a-jiny-ne/

Zdroj: knihy od Sergeje Lazareva

To, po čem nejvíce toužíme, nás nakonec zotročí.                                                                                              Glasworthy

Opravdu vše děláte z lásky? Nebo jste jen otroky, kvůli chvílím falešného pozemského štěstí? Jste otroky svých lpění? Jste otroky druhých za cenu pozemských slastí a vašich závislostí?

Opravdu si chcete malovat zlatou barvu na Vaše okovy?

Jste otroky někoho/něčeho s falešným pocitem toho, že je to vlastně v pořádku a dobré?

Opravdu děláte to, co chcete? Nebo to děláte jen kvůli někomu/kvůli klidu/kvůli tomu že se to "má"/kvůli líbivým pocitům/kvůli tomu abyste nebyli sami/atd?

Opravdu jste svobodní v tom, co děláte? 

Děláte i něco, co nechcete? Jen proto, aby byl druhý člověk spokojený?

Nikdy nebudete svobodní, pokud budete uspokojovat lpění někoho jiného.

...A také nikdy nebudete svobodní, pokud na něčem budete lpět. Protože, pak se s Vámi bude dát snadno manipulovat. Je to začarovaný kruh, ze kterého můžete vystoupit jen vy sami.