Pýcha
Pýcha znamená obvykle nadřazení a velebení sebe samého a opovržlivý postoj k ostatním. Ve skutečnosti se jedná jak o nechuť žít, zoufalství, nelásku k sobě, nelásku k lidem, tak i pocit, že svět je nerozumný a krutý... To vše jsou projevy pýchy. Zdálo by se, že k překonání pýchy stačí zbavit se všech těchto vlastností. Ale z nějakého důvodu se to lidem už více než dva tisíce let nedaří...
Správně řešit konflikt znamená zachovávat v duši lásku, ale zároveň hájit své zájmy a přitom brát v úvahu zájmy druhého člověka.
Konflikt je boj protikladů. Boj protikladů však může vést jak k rozvoji, tak k degradaci. Pravda ve sporu se může zrodit, ale může také zemřít. Zrodí se tehdy, když ti, kdo se přou, cítí jednotu, jinými slovy, když vznikne mezi nimi láska. Pohrouží-li se do boje protikladů, buď se navzájem zničí (pokud mezi nimi není láska), nebo začnou spolupracovat a navzájem se rozvíjet (pokud mezi nimi je láska)...
Když se staráme o milovaného člověka, je pro nás jednodušší pocítit lásku. Péče je do jisté míry obětí. Musíme se však primárně starat o duši milovaného člověka. Zabezpečit jej penězi, oblečením, věnovat mu svůj čas, podřídit se mu, ustoupit - to vše jsou záležitosti těla a ducha, jenže právě tomu my obvykle říkáme péče. Jenže vytyčení hranic partnerovi a jeho omezení, přísný postoj k němu je také péčí, a dokonce především péčí o jeho duši....
Pyšný člověk je obvykle neupřímný, pýcha a neupřímnost jdou často ruku v ruce. Pyšný člověk většinou nevyjadřuje své výhrady, drží je uvnitř, přitom je však podrážděný a rozhořčený. Mlčenlivá nespokojenost je jedním z projevů pýchy. Vyjádření vlastní nespokojenosti znamená snahu změnit situaci, zatímco nevyjádřená vnitřní nespokojenost je bojem s Bohem a osudem. Čím vyšší má člověk pocit vlastní hodnoty, tím silněji je nespokojen s každou situací a osudem.
...Mnoho lidí nemůže uvěřit, že neschopnost odmítnout je jedním z příznaků pýchy. Neschopnost odmítnout je potlačení sebe sama. Pyšný člověk vždycky někoho potlačuje: buď druhé, nebo sebe. Sebe však není třeba potlačovat, sebe je třeba milovat a vychovávat stejným způsobem, jakým je třeba milovat a vychovávat ostatní...
Jaký je rozdíl mezi kritikou a odsuzováním?
Kritika při zachování hřejivého pocitu v duši je opravdu kritikou. Ale pokud kritizujete a ucítíte agresivní pocit, znamená to, že to již není kritika, ale odsouzení. Jedna a táž forma může mít jiný obsah. Vše závisí na našich pocitech. Naše city a pocity jsou obsahem a slova jsou formou....
Čím se hrdost liší od pýchy?
Předpokládejme, že člověk je chytrý a je na to hrdý. To je hrdost. Hrdost je radost z toho, že se člověku podařilo něčeho dosáhnout. Ale pýcha je radostí nikoliv z toho, že člověk něčeho dosáhl, nýbrž radost a pocit nadřazenosti z toho, že má něco víc než druzí lidé.
Hrdost se může proměnit v pýchu. Pýcha je přerušení vnitřní jednoty: já jsem "tady" a všichni ostatní jsou "tam". Přerušení vnitřní jednoty je pro duši škodlivé, protože na úrovni duše tvoříme všichni jeden celek...
Člověk si může říkat ateista nebo věřící, uvnitř však ve své podstatě jsme všichni věřící. Člověk nemusí přijímat vnější náboženské aspekty, ale dokonale cítí vřelost, lásku a péči.
Proč se člověk stává ateistou?
Pro toho, kdo porušuje přikázání, páchá mravní a trestní přestupky, je těžší uvěřit v Boha, protože duše takového člověka okorává. Nesprávné vnější chování ponouká lidi k ateismu.
Ale hlavním důvodem, proč člověk nesměřuje k Bohu, je, že k Němu prostě nemůže najít cestu. Často duchovenstvo, zaměstnaní duchovní, úředníci církve, jak řekl Kristus, sami nesměřují k Bohu a ani druhé lidi nepustí.
Když se náboženství stává divadlem nebo pohádkou, člověk v takovou pohádku nevěří a jde raději opačným směrem. A pak místo lásky se v jeho duši objevuje vášeň a bolest. Láska přináší usmíření a štěstí, a když není láska, člověk má pocit nerovnováhy. A pak se snaží nahradit lásku vášní a začíná holdovat alkoholu, drogám atd...